Zrní: Kdybyste nás neznali, na nějaký blbý zrní byste nešli

zrn.jpg

Zrní

13. 2. 2012 - Zrní - „něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen”. Pětice muzikantů, deset let formování a maximální cizelace, Hrdina počítačový hry, v řadě druhý legát - česká chlouba - jdoucí do světa; tvorba, jíž se na cestě nedostává přízně, jaké by mělo. Jedenáct let stará whisky, slovy teskná alegorie současného člověka, z níž přitom čiší energie, prostá srdečnost a luhy a háje, poctivý toho extrakt chutnající a unášející o třídu výš naživo. Vyzvídali jsme od zpěváka Honzy Ungera, čím to, že se na Zrní tak dlouho čekalo, proč a jak tvoří formace skládající se ze čtyř Honzů a jednoho Ondřeje, houslí, kytar, basy, bicích, akordeonu, flétny, popřípadě hrnečků, lžic a kamenů, samplů a smyček, jak vidí hlava (nejblíže zprava) budoucnost nejen okolo kapely, a obohatili tím už tak velký podnos, jenž kapela, u níž je nasnadě přirovnání k Arcade Fire či Sigur Rós, nabízí na svých stránkách, podnos ochutnávek, textů, jednotlivých výpovědí a příběhů - abstrakt sytý zkrátka něčím „navíc“. Slova už ale nechejme převážně Zrní.

Působíte jako jedna velká rodina, upřímná. Jak se hraje se samým Honzou a jak to, že Ondra není Honza?
Jo, jsme taková rodina. V prvních letech jsme o sobě věděli úplně všechno, furt jsme byli spolu a skoro se od sebe nehnuli. Teď jak už máme každej svou práci a někdo ženu či přítelkyni, tak je to o trochu volnější, ale pořád platí, že se vidíme většinu týdne. Myslím, že nikdo z nás už si neumí představit, jaký by to bylo, kdyby to skončilo. Jsme na sebe zvyklí. Každej člověk má nějakou tu životní hru. Pro nás je tou hrou cesta nás pěti, s našima kamarádama a rodinama, cesta puberťáků někam k vtipný slávě, slib, kterej jsme fakt podepsali tenkrát krví, že to dokážem a proslavíme se. A je sranda, že i tohle je jeden z motorů - nezklamat ty kluky z minulosti. Samozřejmě ale hlavním motorem je radost z tvorby, ze společný interakce a hraní.

A k Ondrovi, nevím, jakým nedopatřením se to stalo. On vždycky říká, že nechápe, proč jsme se ještě nepřejmenovali, když Ondřej je tak pěkný jméno…

Jak jste na tom s hudebním vzděláním?
Chodili jsme do ZUŠek. Až na kytaristu, to byl samouk a pak rovnou hupsnul na konzervatoř, odkud ale po dvou letech odešel, nesedělo mu to. Houslista, ten ji dodělal a má teď teda diplom, je Diplum - diplomovaný umělec Jan Fišer. Já jsem hrál třináct let na flétnu, nakonec ale kapela potřebovala zpěváka, tak jsem začal zpívat, jsem pěveckej samouk. Stejně tak basista Honza. Chodil na klavír, pak začal od nuly sám na basu. Ondřej chodil na klavír a bicí a teď hraje bicí, akordeon, beatbox, dělá efektový smyčky. Zatím. On na co sáhne, to mu jde. Takže bůhví, co ještě přidá.

„Zrní“ je údajně starobylé pojmenování, za něž jste zpětně rádi. Co pro vás to slovo znamená teď?
Vymyslel to Honza houslista, byli jsme ještě hipíci, všude jezdili stopem, všude s nástrojema, na společný vandry, kde jsme všude, v každym městě, hráli na ulici. Ten název vznikl, když kluci stopli traktor a von je vzal na valník plnej zrní, ať si tam lehnou. Tak to vzniklo. Byl to silnej zážitek, sranda, a my tak konečně přišli na to, jak se ta naše budoucí kapela slavnější než Beatles bude jmenovat. Takže Zrní.

Mnohokrát nám za těch deset let lidi říkali, že je to hrozně blbej a zavádějící název, že kdyby nás neznali, nikdy by na nějaký zrní nešli. Ale dneska už je to zažitý. Jsme to my, naše hra, a nemůže se to nikdy jmenovat jinak. Já mám rád i to slovo. Je ryze český, úderný, přírodní, máš z něj pocit úrody nebo malejch částeček, co tvořej celek. Fandím mu!

Co rozhodlo, že je Hrdina koncepční deskou?
Na jednom soustředění, který každej rok s klukama děláme, zavřem se někam do hor na chalupu a hrajem a hrajem, vzniklo několik písniček se společnou myšlenkou. To soustředění mělo šíleně silnou atmosféru. Shodli jsme se, že by deska mohla bejt konceptuální, celá o cestě, změně, odhodlání. Ten příběh je o hrdinovi počítačový hry, kterej se rozhodl svý úspěšný nekonečný role vzdát a vyrazit ze něčím skutečným, sice drsnějším, ale smysluplným. Je za tím ale samozřejmě několik dalších rovin a příběhů, který se nás nějak týkaly a týkaj osobně.

Co vedlo k vydání dvojky v tak netradičním formátu?
V dnešní době, kdy jde cokoli stáhnout z internetu zdarma a nejde se bránit, ani nemá smysl se tomu bránit, je podle mě důležitý přidat něco navíc, něco, proč stojí za to si koupit tu fyzickou věc. Proto jsme dbali na to, aby byl k desce fakt pěknej obal. Taky v časech, kdy jsme desku o hrdinovi připravovali, vznikla spousta textů, kratších útvarů, vzkazů, který se děje týkaly a vytvářely tak nějakej širší koncept. Nakonec z toho byla knížečka, která u desky je. Celý to podle mýho nádherně výtvarně zpracovala naše kamarádka Štěpánka Bláhovcová. Ta vymyslela i to, že bude Hrdina v DVD tvaru.

V rámci současných událostí - jak vnímáš ACTA, SOPA, PIPA?
Tady nevím. Musel bych si ty smlouvy přečíst, abych se fundovaně vyjádřil. Laicky jsem pro - nesnažit se omezit stahování z netu -, protože je to neudržitelný a nemožný, takže žádný omezení nedělat. Muzikant to má sice kvůli stahování těžší, ale tak to je, musíme hledat jiný cesty. Ale, podotýkám, vyjadřuju se k tomu jen jako laik, ke kterýmu se téma dostává z doslechu.

Mnohým připadáte jako bytostně česká kapela, která se nebojí ukázat, že český projev a vše české je k inspiraci to hlavní. Navazujete snad nejznatelněji na lidovou hudbu, folklór dvacátého století.
Navazujeme na všechno, co nás obklopuje - jako každej. Mně se moc líbí český a moravský lidovky. Miluju tu sílu, co v nich je, tu banální a dokonalou melodiku. Je to přirozená, jednoduchá a pravdivá hudba, vypovídající o životě v době, která byla ještě daleko čistší, jasnější a těžší, než ta dnešní. Ta hudba vychází z týhle krajiny a myslím, že ji dokonale vystihuje. Taky jsme lidovky v dětství doma hodně zpívali, takže k nim mám osobní vztah. Proto, nikterak programově, se i tahle hudba do našich písniček určitě nějak vzdáleně promítá.

Myslíte si, že vám čeština uzavírá cestu, nebo naopak angličtina by tak činila?
Myslím, že určitě neuzavírá! Myslím, že pokud chci ze sebe dostat fakt upřímný a niterný sdělení, je třeba použít mateřskej jazyk, protože jsem s nim od kolíbky spokojenej, cítim jeho jemný nuance a podvědomě vnímám všechny asociace, který s sebou každý slovo nese. Každý slovo si přináší s sebou do textu všechny podobně znějící slova jak v nůši, všechny odkazy a zvuky.

Nelze přemýšlet způsobem, jestli uzavírá, nebo neuzavírá nějaký vrátka k úspěchu. Určitě otevírá vrátka k upřímnýmu sdělení. Proto moc nerozumím tomu, proč je v Čechách tolik mladejch kapel, který zpívaj anglicky. Chtěj bejt světoví, chtěj bejt jako jejich vzory, ale nechápou, že je jen napodobujou. A proto nikdy jako oni nebudou.

Jak pasuje Japonsko a Tokio k vaší jinak docela „místní“ desce? Máte k Japonsku zvláštní vztah?
První z těch dvou vzniklo Japonsko. Právě na onom soustředění. Jen tak jsme si hráli a houslista zaimprovizoval sólo, jak do japonskýho bojovýho velkofilmu. To nám přišlo vtipný a pěkný. A když se rozhodlo, že to bude o počítačovým hrdinovi, tak to najednou sedělo - dorazí do země svých rodičů programátorů. Tokio tak bude symbolem toho stroje-systému, Japonsko pak klidu, ryzosti, vřelosti.

Na koncertech se věčně usmíváš, přitom texty jsou místy značně kritické, depresivní.
Usmívám se, protože mě život baví a taky protože mě baví s klukama hrát. Když se pak při některých písničkách ponořím třeba do nějaký ponurý vzpomínky, smutný myšlenky, prožiju si jí. Vím, že smutný věci k životu nutně patřej, jsou potřeba, jsou velmi silný. Myslím, že kluci to maj stejně.

O své hudbě neradi mluvíte škatulkově, jak je to s texty?
Co se týče textů, nemám žádný vzory. Většina hudby co poslouchám je ambient nebo je zpívaná v angličtině, kde texty příliš nevnímám. Navíc čeština funguje úplně jinak, musí se s ní jinak pracovat. Líbí se mi, jak píšou třeba Václav Koubek, Martin Kyšperský, technicky je vynikající Nohavica. Mám rád stručný texty, který maj svou poetiku, ale zároveň se netopěj v záplavě poetismů a metafor. Taky mám rád, když má text svůj vtip - něco svěžího a neotřelýho.


Kupříkladu WWW ale občas přejdou v takovou záplavu poetismů a metafor.
WWW totálně uznávám. Není to poetika a prostor, ve kterým bych se chtěl nějak dýl vyskytovat, na mě je to moc nátlak a celkem mám pocit, že pořád stejnej. Ale rozhodně jsou zjevením, naprostým originálem. Stejně tak to cítím s jejich texty - není to můj šálek kávy, ale totálně tomu věřím, je to něco svéráznýho a vlastně geniálního. Jo!

Zdá se ti třeba, že indie rock (anebo hiphop atp.) je u nás jen zbytečná kopie? Přitom je tady dost takových umělců, občas relativně úspěšných.
Určitě nic není zbytečný. Nic proti tvorbě, která kopíruje, někdo tak začíná a potřebuje tím projít, někoho prostě baví právě ten princip - být jako anglická kapela nebo člen gangu z Bronxu. Proč ne. Jen mě to osobně neoslovuje, protože tomu prostě nevěřím. To, že mají i takový uskupení, nebo ještě spíš právě takový uskupení v Česku úspěch, přisuzuju tomu, že Češi jsou zaprvé pořád dost ovlivněný tou propastí, co tu vytvořil komunismus, pořád má velká část populace zdegenerovanej vkus, a pak tomu, že lidi se rádi nechaj vést, rádi věřej médiím. Když viděj, že to a to ve světě letí a tady to někdo dělá taky, je to záruka kvality - uvěří tomu. Neřeší to nijak hlouběji, nevnímaj hudbu jako energii nebo komunikaci, je to profi a znaj to z TV, a tak je to dobrý. Můj pocit.

V hip-hopový scéně se neorientuju. Baví mě Prago Union, to je skvělá kapela s geniální prací s jazykem. Těm věřím, rapujou vo skutečnejch situacích, není v tom takovej ten českorapovej koncept nadávat na systém, protože jsem raper, jako „kámo z chudý čtvrti, čas nás drtí.“ Žádnou indie kapelu, která by se mi líbila, jsem u nás zatím neslyšel.

Co vás v Česku oslovuje a co naopak míjí obloukem?
Hudebně mě v Česku z těch současných baví například DVA, Květy, Koubek, Cirkus Cermaque, Lajky, Poletíme, z těch už trochu starších třeba Nohavica, Mňága a Žďorp. Všechny spojuje to, že jdou svojí cestou, na nic se neohlížej. Naprosto mi otevírají svou poetiku, která je mi pochopitelná a baví mě v ní bejt.

Co mě míjí, protože mě to míjí, moc neznám, jak už jsem naznačil. Neoslovují mě vystylovaný, anglicky zpívající český kapely. Neoslovujou mě ani kapely, kde mám pocit, že hlavním programem je bejt divnej, úchylnej, šokující. No a co je slyšet v rádiích, televizích, to v 90 % za hudbu v jejím pravém slova smyslu ani nepovažuju. To je prostě jen byznys a bulvár.

Zpátky k desce, proč se na ni vlastně čekalo deset let?
Čekali jsme, než budem cejtit, že to máme. Že už nenapodobujem, že tohle je fakt z nás, že víme, co a jakým způsobem chcem říkat. To trvalo takhle dlouho. Jsme pomalý. Taky tou demokracií, co v kapele máme. Nikdo nezavelí: „Takhle to bude!“ Všichni se musej shodnout.

Je Hrdina uzavřená kapitola?
Hudebně jo. Toto téma ale asi bude pro nás něčím věčný.

Našli jste se, stojí vám na stránkách. To je cíl asi každého člověka, kapely. Co teď, jste šťastní?
Našli jsme si svůj hudební jazyk, ale i ten se musí a bude neustále vyvíjet, nelze zůstat na jednom místě. To by nefungovalo. Jak se vyvíjí člověk, přirozeně se bude vyvíjet i náš hudební jazyk, i když to gró už tam zůstane. Lidsky jsme, myslím, všichni v kapele šťastní, ale z hudebního nalezení to nijak nevyplývá. Jde to souběžně. Všechny nás baví život, fascinuje nás a máme to tady rádi, takže jsme štastný.

Množství nových písní a zvěstí naznačuje, že chystáte novou desku. Jaký je první náčrt, jak jste daleko?
Nových písniček máme dost, spoustu už jich hrajeme a ještě je dost těch, který jsme zatím nestačili ‚kapelně' zpracovat. Času není moc. Hodně koncertujem, teď jsme navíc dlouho připravovali hudbu k tanečnímu představení, který jednou měsíčně živě hrajeme s taneční skupinou VerTeDance. Nicméně další desku bychom měli natáčet, pokud všechno dobře půjde, v červenci. Těším se, co nakonec ze všeho toho materiálu vyberem. Nebude to určitě konceptuální deska - nebo aspoň ne tak okatě.

Nejbližší plány?
Zařídit topení do zkušebny, hrát, hrát, zaranžovat rozdělaný písničky a připravit se na velkej koncert do Paláce Akropolis 19. března. Zveme!

Vaše komentáře